HURÁ NOČNÍK! Jak na to...

Hurá nočník anebo jak jsem se opět přesvědčila o tom, že vše potřebuje svůj čas!

Ještě zhruba před třemi měsíci a něco jsem si byla 100% jistá, že má Záza se plen nikdy nezbaví...ba ne, věděla jsem, že jednoho dne to přijde, ale vidina toho kdy, byla v nedohlednu.

Tolik článků, publikací, rad, tipů na téma jak se zaručeně zbavit plen jsem snad dosud nikdy nepřečetla. Bohužel mi z toho nevyplynulo nic, co bych nevěděla či nezkusila. Neříkám, že na všechny děti ty rady nezabírají, to v žádném případě. Ovšem v našem nezabíralo nic a to si nemyslím, že by Záza patřila do nějaké "zvláštní kolonky, jak odplenkovat". Až jsem na to přišla! Zaručená rada tkví pouze v jednom!

A hned v úvodu Vás asi zklamu, pokud čekáte zaručený trik či kouzelné slovíčko, které když vyslovíte, tak do pár dnů bude Vaše dítko bez plen. Přesto jedno kouzlo mám a to je čas. Zkrátka a jednoduše NETLAČIT NA PILU, NEPOSLOUCHAT ŘEČI OSTATNÍCH V NÁTLAKU DNEŠNÍ SPOLEČNOSTI A DÁT TOMU ČAS, ONO TO PŘIJDE SAMO! Věřte mi!

Jak to tedy bylo u nás...

Ze všech stran, většinou tedy od těch o generace starších, jsem slýchávala, že by dítko, jakmile chodí, mělo býti bez plen. "Ty jsi už v roce pleny neměla." "Náš Honzík už je nemá od roka."atd.atd....Jejich teorie tkví v jednom - posazovat, posazovat a zase posazovat na nočník. Neříkám, že je to špatně, ale např. posazovat násilím, což by jinak u nás nešlo, se mi příčilo. Od té doby, co Záza sedí, jsem jí na nočník zkoušela posadit, nejprve ne se záměrem ihned se zbavit plen, ale aby si jednoduše zvykla. Vše bez problémů. Když jí byl rok a půl zkoušeli jsme odplenkovat. Jenže! Ze dne na den se sekla. Posadit ji na nočník nebylo možné. Spustila řev a začala se tak vzpínat, že bych musela použít násilí, abych jí ohnula nohy, na ten nočník vůbec posadila a ještě jí tam nějak udržela. I přes to, že je milovnicí knížek, ani zaručené "nočníkovky", které má mimochodem např.vydavatelství Svojtka moc krásné, nezabraly. Do dnes si je ráda prohlíží, povídáme si o tom, co v nich je, avšak ve spojení naučit nebo vydržet na nočníku, bylo u nás bez úspěchu.

Jelikož mi, což všichni maminky jistě od svých dětí dobře znáte, vždy ráda asistovala u záchodu, zkusili jsme koupit dětské prkýnko na wc. Protože přeci co dělá mamí, dělá i Záza a tak jsem si byla téměř jistá, že tohle už konečně vyjde. Omyl! Párkrát si tam sedla, párkrát se zadařilo vyčůrat...už, už jsem se radovala, ale během asi dvou dnů následoval stejný bojkot jako s nočníkem. Rozhodla jsem se jí tedy nenutit a na nějakou dobu jsem odnaučení plenek zabalila.

Před druhými narozeninami, kdy se nátlak okolí stupňoval. Kdy jsem začala pociťovat něco jako, že jsem neschopná naučit své dítě na záchod, když jsem na hřištích, hernách a školičce viděla, že podobně staré děti již pleny nemají a některé pohledy cizích maminek mluvily za vše, jsem začala zkoušet indiánskou metodu (ve zkratce - sundat pleny a nevzdat to) podle Vandy Schreierové. Její výklad mi dával smysl, líbil se mi a byla jsem přesvědčená, že tentokrát...tentokrát to už 100% vyjde! Bohužel ani to u nás nezabralo. Aby si sama o potřebu řekla, o tom se mi mohlo v tu dobu tak akorát zdát. I když mi občas docházely síly, snažila jsem se nebýt líná, ptát se jí, zda nepotřebuje...ovšem stále marně. Tisíce pročůraných kalhot, jejichž mokro jí absolutně nevadilo. Trvalo to den, tři, týden, čtrnáct dní. Navíc bojkot posadit se na nočník i wc pokračoval. Přiznám se, bylo to něco na mé nervy, ale všichni říkali "Vydrž!". Držela jsem do té doby, než to madam Záza povýšila na vyšší level. Dala si jedna a jedna dohromady. Věděla, že když přijde doba spánku, plenu jí dám. Tedy byla schopna to držet klidně i půl dne, přičemž byla nevrlá, různě se kroutila, aby moč udržela a stále dokola mi říkala "Pínku, mamí pínku!" (čti plínku, mamí plínku). Jakmile jsem jí tu plínu na spaní dala, okamžitě to pustila. Její úlevný výraz mluvil jasně..."Vyhrála jsem, na nočník mě mamí nedostaneš!". Bylo mi jasné, že je to špatně. Zadržovat moč nemůže a nakonec i po konzultaci s naší pediatričkou, která mě uklidnila v tom, že na věku nezáleží, holt na to ještě není připravená, jsem to tedy opět zabalila. A říkala si, že to zkusíme znovu, až se udělá venku hezky, čímž čůrání na travičku učení ulehčí. Na řeči, že čekáme další přírůstek a jaké by to bylo ulehčení, když bych přebalovala jen miminko a ne obě děti, jsem se doslova vyprdla...Přebalovat je budu stejně já a odmítám Zázu odnaučit plen násilím, tak co je komu do toho, no ne?! Přesto zcela upřímně mě to uvnitř celkem trápilo (ale vlastně jen díky tomu tlaku zvenčí. Kdyby ten nebyl, asi bych to tolik v sobě neřešila. Čímž sklouzávám k úplně jinému tématu a to, jak dnešní výroky a názory některých maminek, místo abychom držely při sobě, když víme, jak je mateřství krásné, ale zároveň tak těžké, tak akorát ubližují a svádí druhé k myšlenkám, jak špatná matka ta či ona je. Přitom je úplně jedno, jak to či ono je, jen my samotné víme, co je pro naše dítko nejlepší! Osobně mě toto hodně štve! Ale o tom třeba někdy jindy.).

Tedy v našem případě bylo to nejlepší rozhodnutí, netlačit na pilu a dát tomu čas, až to přijde, tak to přijde. Žádné dítě přeci není s plenou věčně. A ono to skutečně přišlo! Samo! Ani jsme nemusely čekat na zahradu a pěkné počasí.

Začátkem června jsme byly v obchodě a Záza se zastavila u regálu s nočníky. Využila jsem situace, řekla jí, ať si jeden vybere a koupily ho. Ještě ten večer jsme na něj doma zkoušeli posazovat oblíbené plyšáky, jako že čůrají a ejhle...když jsme se nikdo nedívali...zkrátka nočníku nevěnovali větší pozornost, Záza se sama posadila a vyčůrala! Samozřejmě jsme se patřičně radovali, tleskali, volali "Juchůů" a chválili, jak je Zázinka šikovná. Také jsem jí hned běžela pro bonbonky, aby měla motivaci, chodit tam i nadále. (Od těchto hraných oslavných radovánek jsme postupně ubíraly, aby si nemyslela, že to bude věčně a uvědomila si, že chození na nočník je vlastně standardní denní rutina). Od toho večera dostal nočník své čestné místo v našem obýváku a Záza tam poctivě sama chodí. Je pravda, že asi první dva nebo tři dny se stalo pár nehod, za které jsem jí nevynadala, jen jsme si v klidu řekly, že se to může stát, ale musí si dávat na to pozor, protože se chodí na nočník nebo záchod, utřely jsme to, no a nyní je Záza již přes dva a půl měsíce bez nehody přes den bez plen. I když se jí občas zeptáme, zda nepotřebuje čůrat nebo kakat, když máme náhodou pocit, že dlouhou dobu nebyla, tak je to zbytečné, nikdy na povel nejde. Jde zkrátka sama, kdy to uzná za vhodné a nejspíš tu potřebu cítí. Co je však důležité, cca.první měsíc potřebovala své soukromí (no, kdo by ho na záchodě nepotřeboval, že?! Mě ho však potvůrka nedopřeje a stále mi u záchodu asistuje J ), nesměli jsme se tedy na ni nikdo dívat, jinak okamžitě vstala a z nočníku odcházela, což jsme respektovali. Nyní ji už ani náš případný pohled nevadí a sama hlásí, když potřebuje. Na spaní ji však pleny stále dávám, jelikož po ulehnutí do postele vypije lahev mléka a v noci se min.jednou, vzbudí a chce pít. Už jsem i slyšela, že bych ji mohla zkusit, když se vzbudí, posadit na nočník...ale upřímně, ona je v polospánku, napije se a spí okamžitě dál. Ano, je to i má lenost, ale představa, že bych měla vylézt z postele, ještě navíc teď s mým pupkem, když jsem ráda, že se vůbec přetočím J , ona by se možná úplně probrala a pak by trvalo, než zase usne a navíc, když nejde na povel přes den, pochybuji, že by šla na povel v noci. Samozřejmě, pokud by si v noci sama řekla, tak vylezu a na nočník ji posadím, ale to se zkrátka zatím nestalo...no, nebudu to více rozebírat, jednoduše na noc pleny má, nijak mě to neomezuje jí plenku večer dát a ráno sundat. Opět tomu zkusím dát volný průběh a počkat, zda se náhodou nestane, že to sama pochopí a plenky budou ráno suché, a když náhodou ne, tak to postupem času budeme nějak zkoušet a řešit.

Závěrem tedy kdo jste na tom stejně či podobně, nevěšte hlavu, už vůbec si neříkejte, že jste neschopní rodiče nebo že máte "opožděné či dokonce divné dítě"...v žádném případě tomu tak není! Jednoduše tomu dejte čas a ono to přijde! Věřte mi! Držíme palce!