NEZVANÝ HOST JMÉNEM ERESKA

     ..."S Tebou se já přátelit nebudu..." "Vypadni...", nejsem sprostá, ale v tomto případě padaly i tvrdší výrazy... "Do prdele proč jsi si vybrala právě mě..." "Jdi do hajzlu..." křičela jsem uvnitř sebe na ní! Na ní... na eresku... do dnes její jméno nerada vyslovuji. Jenže! Když už učinila rozhodnutí strávit se mnou svůj čas po zbytek života a nikdo s tím nehne,  rozhodla jsem se jí nepojmout za vlastní, ani za přítelkyni, ale pouze za občasného nezvaného hosta, se kterým se musíme naučit vzájemného respektu. Hosta, kterému jsem dala přezdívku ciRkuSačka.

    Když tak pátrám v paměti, uvědomuji si, že jsme se potkávaly již dříve. Vždy, když jsem ji zahlédla, šla mi hlava kolem, přecházel mi z ní doslova zrak, občas mi až zamrazilo po těle, občas jsme jen do sebe narazily při průchodu futry i přes to, že průchod byl dostatečně široký a občas jsem při pohledu na ní jen klopýtla nebo upustila něco z ruky. Byla to však tak nepatrná a chvilková setkání, že jsem jim, až na migrénové bolesti hlavy, s kterými jsem se rychle naučila žít a věděla jak na ně, nikdy nevěnovala větší pozornost. Teprve až ke konci těhotenství byla tak drzá a zazvonila u našich dveří. Fakt, že jsem v očekávání, jí vůbec nevadil. Zatmělo se mi před očima, dokonce jsem na chvíli i ztrácela vidění, no a mrazení tentokrát nepřestávalo. Její drzost neznala hranic. Ani se nepředstavila, ani neřekla, proč přišla a beze slova se hrnula dál. I přes to, že jsem jí nepustila a zabouchla dveře těsně před nosem, stála tam a čekala. Čekala, až jí pozvu dál. Dál, do svého života. Už tedy totiž moc dobře věděla, že přijde chvíle, kdy ji nevyhodím a ještě k tomu nakonec podám seznamovací ruku. Z této návštěvy jsem se vzpamatovávala několik dní, a když už brnění v kombinaci se vzteklou prďolou v břiše, pro kterou bylo přechodné bydliště stále těsnější a těsnější, bylo k nevydržení, musela jsem do nemocnice. No a co myslíte? Samozřejmě že ciRkuSačka jela se mnou! Pár doktorů se pokoušelo zjistit, kdo mě to doprovází, nicméně marně. Snad porodní posel, snad kamarád prvorodiček strach...ať je to, kdo je to, jedno tehdy podle nich bylo jasné, domů se se mnou už nevrátí (ach, jak se mýlili a kéž by měli pravdu). Nakonec se rozhodli dále mě netrápit a prďolu popohnat z břicha na svět. Spokojila jsem se tehdy s jakoukoliv odpovědí, hlavně už porodit s tím, že to tak bude nejlepší nejen pro mě, ale především pro miminko. Hamiltonův hmat, tabletka, nastaly porodní bolesti, přišly kontrakce a po x hodinách  jsem bohužel, bohudík porodila akutním císařským řezem (více o porodu třeba někdy v jiném článku). V tom shluku všech emocí jsem přestala vnímat, jestli je tam ciRkuSačka s námi. Možná ano, možná si tu naši intimní záležitost nechala raději ujít. Nevím. Co ale vím jistě, že na pokoji na šestinedělí už zase byla s námi. No a po čtyřech dnech si náš taťka neodvážel domů jen mě a naše miminko, ale i stále neznámou ciRkuSačku. "Brnění a výpadky zraku odezní během šestinedělí, hned jak se Vám vše srovná. To jsou hormony." zněl tentokrát výrok lékařů. A tentokrát měli pravdu. Vlastně skoro pravdu. CiRkuSačka si skutečně sbalila své saky paky a dokonce, nevím teď již přesně, po dvou nebo třech týdnech odešla. Zřejmě ji občasný pláč, noční vstávání a všechen ten koloběh okolo miminka lezl na nervy. Ale abych byla konkrétnější, ona neodešla. Jen si odskočila. Přesněji na rok a čtyři měsíce. Po tu dobu jsme se zase občas potkávaly, ale byla to opět nepatrná setkání. Až v červenci tohoto roku se rozhodla, že je na čase se představit a ukázat v plné své síle.

     Z ničeho nic mě přepadla paní chřipka. A protože jsem, až do teď, nebyla zrovna příkladný pacient, nabídla jsem jí jen čaj a paralen. Však pozvání, ulehnout s ní do postele, jsem odmítla. Navíc bylo léto, dcerka se konečně rozchodila, čas dovádění na zahradě, čas večerního grilování, čas dělat vše, jen ne se zastavit a ulehnout. Když v tom jsem ji ze zahrady, skrz plot, zahlédla. Opět mě zamrazilo. Stála tam a koukala na naši branku. A mě mrazilo tak, že jsem přestávala cítit levou nohu, nejprve konečky prstů levé ruky, postupně i celou dlaň, za kterou, když vešla k nám domů, mě chytila a i s paní chřipkou jsme všichni tři odkráčely do postele. Naivně jsem si myslela, že až se vzbudím, budou obě pryč. Bohužel. Její přítomnost mě druhý den znepokojila natolik, že jsem dokonce neudržela moč. Ano, může to někomu připadat vtipné, mně však do smíchu nebylo. A ano, několikrát jsem se pomočila, aniž bych cítila potřebu. Dojít nebo spíše se došourat, vlastně dotáhnout svou levou nohu kamkoliv po domě byl v ten okamžik nadlidský výkon. Aby toho nebylo málo, paní chřipka se nechtěla nechat zahanbit a já začala zvracet a vykašlávat krev. To se přestalo líbit mému muži a i přes mé odmítání a odhodlání s těma dvěma zatočit, mě naložil do auta a odvezl na pohotovost. (Díky! Díky! A ještě jednou díky, že jsi to udělal.) V nemocnici si mě na pár dní nechali. Zprvu bylo důležitější zjistit příčinu zvracení a vykašlání krve než pomočení a brnění. Začalo tedy kolečko - odběry krve, moči, gastroskopie, kolonoskopie, SONO, CT, ORL... výsledek, díky ucpanému nosu a v něm prasklé cévce, se krev místo nosem spustila do krku. Hurá, nebude to nic vážného, radovala jsem se s doktorem na interně (mimochodem díky tomu, že jsme se přestěhovali a já se dostala do rukou doktorům v jiném kraji, jsem jen zírala, jak propastný rozdíl v přístupu, vyšetření a všem ostatním je. Nerozumím tomu. Proč nemůže ta "péče" být všude stejná nebo minimálně hodně podobná! Tento fakt je skutečně hodně smutný.). Nicméně, panu doktorovi stále vrtalo hlavou, kdopak to se mnou přijel a kdopak mi vyvolává tyto příznaky. Mě jen vrtalo hlavou, jak to doma beze mě zvládají. Jestli malá neteskní, že jí nemohu pomazlit, že zkrátka nemohu být s ní. Jestli to tatínek zvládne... atd... atd... (všechny maminky jistě chápete). A jen pro informaci, malá netesknila, tatínek vše zvládl, pomohly i tetičky, které byly zrovna po ruce, jelikož díky našemu novému domovu máme bohužel babičku daleko. Ale byla alespoň podporou na telefonu. Zkrátka doma všichni, v rámci možností, vše zvládli. Až mě možná může děsit fakt, že jsem nahraditelná... to je samozřejmě vtip... všichni byli rádi, že si ode mě na chvíli odpočinuli a já mohu být ráda, že vím, že mohu občas zmizet a barák nespadne, že bude jen trochu vzhůru nohama... :-)  A tak začalo další kolečko vyšetření - odběry krve, moči, neurologické vyšetření,  rentgeny, CT mozku, magnetická rezonance... výsledek "něco s mozkem" (mimochodem toto zjištění nebylo pro mě žádnou  novinkou. Občas sama žasnu, co vyplodím. Tedy je jasné, že s ním něco musí být v nepořádku. Ovšem zatím jsem to vždy sváděla na aktuální život na mateřské :-) ). Doktoři si ještě nebyli úplně jistí, s kým mě představí. Naznačili mi tři možnosti - můj normální stav mozku, astrocytom neboli tumor nebo roztroušená skleróza. Propustili mě domů s tím, že za týden mě bude čekat další kolečko vyšetření - odběry krve, další neurologická vyšetření, MET, CT, magnetická rezonance, pozitronová emisní tomografie a závěrem lumbální punkce... To, co se ve mně mlelo za pocity, těžko popsat. Vnitřní strach v kombinaci s neustálým bněním levé půlky těla mě dost znepokojoval. Zároveň má stále člověk vnitřní doufání, které trochu uklidňuje. Přes den, kdy mě dcerka zaměstnávala a tím pádem nebylo moc času na přemýšlení, to bylo celkem dobré. Avšak v noci mi ta nejistota pěkně motala hlavu. Negativní myšlenky se praly s těmi pozitivními a já nemohla zamhouřit oči.

     Nadešel den výsledků. Byl to pátek. Jeden z dnů, na které nikdy nezapomenu. Jeden z dnů, který se navždy zapsal do mého životního kalendáře. Den kdy bylo naprosto jasné, s kým mám tu čest. Kdo je tím mým "nezvaným hostem". Ani nevím, na co jsem v ten okamžik, kdy paní doktorka vyslovovala její skutečné jméno, jméno roztroušená skleróza, myslela. Ale bylo mi úzko. Hodně úzko. Plakala jsem. Všechna víra a vnitřní doufání se rozplynula. Najednou víte, že to nejde změnit. Že něco, okolo čeho jste ještě donedávna chodili po špičkách, něco, co jste si mysleli, že se Vás netýká, je tady. Že ta noční můra se stala skutečností. A pak už to znáte... ..."S Tebou se já přátelit nebudu..." "Vypadni...", nejsem sprostá, ale v tomto případě padaly i tvrdší výrazy... "Do prdele proč jsi si vybrala právě mě..." "Jdi do hajzlu..." křičela jsem uvnitř sebe na ní! .........

     I přes to, že Vás všichni okolo chlácholí a uklidňují, i přes to, že medicína se dostala v tomto ohledu neskutečně dopředu, je těžké se s touto informací srovnat. Pořád je tu ten strašák, že toto onemocnění vyléčit nelze. Nikdy nevíte, kdy se období relativního klidu změní a přijde další ataka. Zda ta ataka zmizí nebo se z ní stane trvalé postižení. Každý se s tím musí vyrovnat po svém a každého to zásadně ovlivní. Dnes chápu nebo spíše pohlížim na některé věci jinak. Postupem dnů, týdnů, měsíců od toho dne, od toho pátku, kdy jsme byly oficiálně představeny a podaly si ruce, jsem na ní, na tu mou ciRkuSačku, přehodnotila trochu názor. Přesně platí rčení, nic se nejí tak horké, jako se uvaří. Stávají se horší věci. Jsou mnohem horší nezvaní hosté. I když se s ciRkuSačkou zatím jen seznamujeme, oťukáváme, učíme vzájemnému respektu a tím, společně v klidu žít, i když mě občas dostává na kolena (především potom, když jí dávám každý týden injekční nášup dobrot nebo když už nezvládá moje tempo) vím, že na "PRDEL SE Z NÍ NIKDY, zdůrazňuji NIKDY, NEPOSADÍM" v tom mám naprosto jasno.